Recenzia: Spoločenstvo – zrod vlčej bojovníčky (Laura Ensi)

Recenziu napísala Kristýna Ljubková

Žánr young adult literatury nemá v našich zemích dlouhou tradici. Zatímco dívčí románky jsme četli už od devatenáctého století a v jisté podobě existovaly až do dob mého mládí (devadesátá léta a přelom milénia), dnes na nás z knižních regálů útočí žánr tzv. young adult literatury. V čem spočívá rozdíl mezi oběma žánry? Já tu odlišnost vidím zejména v propojení s fantaskním světem. Světem, který obývají upíři, mořské panny a zejména vlkodlaci/vlci. Asi je to tím, že mou první „youngadultí knihou“ bylo Stmívaní Stephanie Meyer.

A právě kniha Spoločonstvo – Zrod vlčej bojovníčky, kterou napsala Laura Ensi, mi ze všeho nejvíc připomínala Stmívání, ve kterém (kromě upírů) pobíhá smečka vlků a řeší se tu vlčí tradice, vazby ve smečce a podobně. Druhou knihou, ze které – zdá se – autorka vycházela, je Divergence Veronicy Roth. Tentokrát nejde o vlčí téma, ale o rozdělení společnosti do několika skupin, kdy v období dospívání se jedinec musí rozhodnout, do které kasty se přiřadí a kde bude dál působit. Právě v tomhle okamžiku se setkáváme s Raine.

Raine Zair je obyčejná sedmnáctiletá dívka. Má běžné starosti, chodí na střední školu kdesi v Severní Americe a žije se svou rodinou. Není na tom nic zvláštního. Kdyby její rodiče ale nepatřili do společenství Myší, přičemž Raine má pocit, že její osud mezi Myšmi není… Pravda vyjde najevo v den jejího rozřazování, kdy je Raine přidělena do společenství Vlků. Její dosavadní život se obrátí vzhůru nohama. Její jistoty jsou pryč a ona začíná mezi Vlky od začátku. Situace se ještě zhorší, když se ukáže, že to ona by měla vést celou smečku, a když se zamiluje do jednoho z Vlků. A tak se Raine snaží zapadnout a přitom neustále pracuje na vztazích se svou smečkou i původní rodinou, se kterou se teď už moc nevídá. Jednoho dne ji ale přepadnou Venatoři – Lovci, kteří usilují o zničení celého společenství Vlků. Raine čeká tvrdý boj o cestu na svobodu a bude muset prokázat, že si své místo ve smečce zaslouží.

Kniha je rozdělena na dvě části. První z nich se jmenuje Vlci a vypráví o Rainině životě mezi Vlky, druhá z nich je pojmenována Alba lupus a začíná ve chvíli, kdy je Raine unesena. První část pro mě byla čistým utrpením, protože děj se odehrává v obrovských skocích a detailní popisy najdeme zejména v okamžicích, kdy se Raine obléká či maluje. Jakmile se zamiluje, soustředí se hrdinčina pozornost samozřejmě na jejího milého a my si opět můžeme číst o tom, jak spolu žertují, pošťuchují se a laškují. První část knihy vrcholí přípravou svatby, což zkrátka ještě víc umocňuje to, že ten zlomový půlrok v životě sedmnáctileté Raine byl opravdu nabitý událostmi, a přitom se všechno odehrálo zhruba na sto stranách. Přišlo mi, že Raine není vůbec překvapená tím, že se stala Vlčicí. Vše bere, jak to jde a já jí to zkrátka nevěřila.

Jenže pak je tu druhá část, kterou jako by napsal někdo úplně jiný. Děj drží mnohem líp při sobě a podařilo se mi do Raine líp vcítit. Snad to bylo těmi negativními zážitky, které autorka s gustem popisuje, ale mně to přišlo líp napsané. Věděla jsem, proč a kdo Raine unesl a o co jim jde. A hlavně jsem věřila Raine, že je naprosto ztracená, zmatená a nechápe, proč se jí tohle děje. A když pak Raine putuje přes americko-kanadskou hranici, dosahuje kniha svého vrcholu. Pak se totiž Raine vrací do zajetých kolejí a opět už ze stránek stékají kapky přeslazených pohledů a dotyků.

Moc se mi líbilo načrtnutí rozdělení společnosti do tří skupin. Vlci tu jsou ochránci, Myši uchovávají tajemství a ještě jsou tu Havrani, kteří ostatní vedou. Perfektní. Nerozumím ale tomu, zda jsou všichni rozdělení do těchto skupin, nebo jestli obyčejní smrtelníci stojí tak nějak mimo (jako tomu bylo ve Stmívání). Zajímavě pojaté jsou i vztahy ve smečce mezi jednotlivými Vlky. Mimochodem jsem se poprvé setkala se slovenským slovem pro smečku a hodně dlouho mi trvalo si na slovo „svorka“ zvyknout. K jazykové části knihy bych pak měla jedinou výtku, a to jsou časté absence mezerníku. S překlepy jsem se v knihách už setkala, ale aby někdo tolikrát ignoroval mezerník, jsem ještě neviděla. Na druhou stranu v knize je minimum již zmíněných překlepů, takže se ty mezerníky daly zkousnout.

Ze začátku jsem při čtení měla dojem, že mi nesedí styl psaní Laury Ensi, ale při čtení druhé části knihy mi došlo, že to není autorkou. Chyba je v postavě. Opravdu jsem si s Raine nesedla a to se bohužel odrazilo v tom, že jsem knihu četla neuvěřitelně dlouho. Nerada jsem se k hrdince vracela a její osudy mi až do strany sto padesát byly ukradené, protože se tam nic nedělo. Laura Ensi píše skvěle a když najde svou polohu, která jí sedí, nedá se od knihy odtrhnout. Ale postava Raine jí knihu dost pokazila. A navíc mám pocit, že v celé knize není jiný hrdina nebo hrdinka, kterou byste si od začátku zamilovali. Většina postav (kromě jedné) je velmi plochých a předem čitelných. A to mě nebavilo. Autorku ale nezatracuji, protože ta druhá část knihy byla prvních sedmdesát stran opravdu dobrá. Je ale otázkou, jestli chcete číst knížku, která je dobrá od strany sto padesát do strany dvě stě dvacet… Já už bych ji znovu nečetla a zbytek série si pravděpodobně nechám ujít.

Ďakujeme vydavateľstvu Maxim za poskytnutie recenzného výtlačku.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s