Recenziu napísala Denisa Mišinová.

Když jsem si vybírala další recenzáček od projektu Podporujme slovenských autorov, hned mi padla do oka tato knížka. Slovenské spisovatelky se poměrně rády věnují zamilovaným ženským románům a rozhodně jsou v jejich psaní dobré. Já ale nejsem zrovna cílová skupina tohoto žánru a nedokážu ho plně ocenit, vždy mě proto potěší, když objevím nějakou knížku s originální “neromantickou” zápletkou. Nenápadně elegantní bílá obálka s plačící ženou v sobě skrývá příběh nešťastné mladé maminky, kterou trápí poporodní deprese. Že tento nevyrovnaný psychický stav může vyvrcholit až ve vraždu vlastního děťátka, to můžeme znát z televizních novin nebo zpráv na internetu. “Nechcem počuť tvoj plač” nám přináší zajímavě zpracované téma, které ještě mnoho autorek nemělo odvahu nakousnout…

obalka

Vydavatelství: Taktik (SK)

Anotace: Nechcem počuť tvoj plač je spoločensko-psychologický román inšpirovaný skutočnými udalosťami. Autorka v ňom poukazuje na psychické prežívanie a zložité zmeny v správaní žien trpiacich popôrodnou depresiou. Analyzuje komplikovaný priebeh psychického ochorenia od stanovenia diagnózy po vyzdravenie.

Priviesť dieťa na svet je pre každú matku nezabudnuteľný zážitok. Keď sa nadýchnete jeho vône, pretrváva vo Vás navždy. Lenže byť matkou nie je vždy jednoduché. Soňa Bauerová sa po mnohých útrapách nevie dočkať chvíle, kedy bude dlho očakávaného syna držať v náručí. Po návrate z pôrodnice však lásku k novorodencovi vystrieda chlad, nezáujem a strach. Čerstvá mamička svoju úlohu nezvláda a za dramatických okolností skončí na psychiatrii. Desivá diagnóza, ktorá sa nad ňou vznáša ako prízrak, prudko zasiahne do jej rodiny.

Kde sa stala chyba? Prečo necíti potrebu privinúť si to malé stvorenie a pohladiť ho? Nevedela. (s.17)

Hlavní hrdinkou je Soňa Bauerová, mladá maminka, která se konečně dočkala vysněného potomka, no teď se z něho nedokáže pořádně radovat. Mateřství ji připravilo o veškerou sílu a radost ze života – nezvládá se starat o domácnost, vařit a prát, protože malý Samko neustále vyžaduje maminčinu pozornost. A pořád brečí a ječí a vřeští… Čím zoufalejší Soňa je, tím větší křik malý chlapeček spustí. Sonin manžel Michal se snaží manželce pomoct, ale díky tomu, že je hodně pracovně vytížený a celé dny tráví v práci, uniká mu, jak moc se jeho žena v posledních týdnech změnila.

Soňa vzpriamene zamierila k dverám. Až teraz si uvedomil, že so synom sa nerozlúčila. Nikdy ju nepočul, že by sa mu prihovárala tak ako jeho matka, či cudzí ľudia, skláňajúci sa nad strieškou kočiara. Čo je to s ňou? (s.30)

Se Soňou to jde den ode dne stále víc z kopce, až vše vyvrcholí jednoho osudného poledne. Venku začne řádit šílená bouře a malý Samko opět začne plakat. Hlavní hrdinka se sesype a život jejího syna zachrání jen včasný příchod manžela. (Nejde o spoiler, dozvíme se to už v úvodu.) Soňa skončí na psychiatrickém oddělení místní nemocnice, kde se dozvídá o své diagnóze. Teď už je jen na ni, aby zabojovala. Dokáže vyhrát boj nad svou myslí? Bude vůbec někdy schopná se o svého syna postarat? Je možné se po něčem tak strašlivém vrátit do běžného života? A co na to Sonino okolí? Neodsoudí ji za to, co udělala?

Hnevala sa sama na seba. Svoj trest si ponesie so sebou. Celý život bude hľadieť do nevinných modrých očí a prosiť o odpustenie. Je to snáď málo? (s.184)

V první řadě moc děkuju autorce, že se do tak morálně komplikovaného tématu vůbec pustila. Knížek zabývajících se poporodní depresí není moc, na našem tuzemském trhu jsem dokonce žádnou ani nezahlédla. Je to škoda, protože jde o stejně závažné psychické onemocnění, jako každé jiné. A přitom o bulimii, anorexii nebo sebepoškozování jsou tuny knížek, kdežto o tomto problému téměř žádná. Na maminky, které pod vlivem takovýchto stavů ublíží svému dítěti se naše společnost dívá skrz prsty, kdežto depkařky pokoušející se o sebevraždy litujeme. “Nechcem počuť tvoj plač” by mnohým lidem mohlo pomoct otevřít oči a pochopit, že i poporodní deprese je jen nemoc a ony maminky za to nemůžou. Simona Rošková navíc při psaní spolupracovala s několika psycholožkami, které jí pomohly dodat výslednému dílku ještě víc realističnosti a odbornosti. Nejvýrazněji je to poznat na kapitolách, kde se Soňa na psychiatrickém oddělení vyrovnává se svými činy. Tyto kapitoly hodnotím jako velký přínos a moc mě zajímalo, jak to se Soňou nakonec dopadne.

fotkadm

Autorka ale nesází všechno pouze na jednu kartu a věnuje dost prostoru i jiným postavám – například Sonině krkavčí matce, milé tchýni, kamarádce Petře, nejvíc ale švagrové Lucii, která taky nemá idylickou domácnost. Luciin manžel Miro se zničehonic začal chovat jako násilnický arogantní idiot a navíc se jím doma pořád ztrácí peníze… Tato dějová linka mě na rozdíl od Soniny moc nebavila. Už od začátku mi bylo jasné, o jaký problém jde, Lucia a Miro mi jako postavy nebyli vůbec sympatičtí a celkově mě jejich příběh jen odváděl od hlavní hrdinky, která mě zajímala milionkrát víc. Radši bych stránky o Mirově problému vynechala a přečetla si ještě víc o Soni. Chápu, že se autorka snažila o různorodost, bohužel mi to v tomto případě nesedlo.

Co se týče grafické stránky, nemám co vytknout. Obálka se mi líbí a výborně ladí k příběhu. Krom toho chválím použitý font a velikost písma. Většinou si toho u knížek nevšímám, ale zde se mi věty četly úplně samy a velký význam na tom měl právě sympatický a dobře čitelný font. Taky se mi moc líbil úvodní citát o mateřství od Sophie Loren…

Hodnocení: 60%  

Ohodnotit tuto knížku není snadný úkol, protože se ve mně bijou protikladné pocity. Sonina linka mě bavila a zajímala. Napnutě jsem čekala, jestli se nakonec dočká happy endu a začlení se do běžného života. Autorka navíc děj pořádně rozvinula, nevěnovala se pouze samotné depresí a jejímu léčení, ale přidala taky postavu podezřele chůvy, která dodala závěru knížky ten správný šmrnc. Na druhou stranu mi vadilo množství prostoru, které se dostalo vedlejší postavě švagrové Lucii. Bohužel její příběh mě nezaujal vůbec, nedokázala jsem se do ní vcítit a brala jsem ji jen jako rušivý element. Já bych například ocenila, kdyby autorka věnovala více stránek úvodu = samotnému průběhu poporodní deprese. Dočkáme se jen zhruba 50 stran budování napětí, než vyústí v onu smutnou scénu s bouřkou. Já bych aspoň dalších 100 stran přidala. Myslím si, že pro (alespoň částečně) pochopení nebezpečí poporodní deprese je důležité vidět, jak deprimovaná maminka zažívá den za dnem horší a horší psychická muka a jak chřadne. Chtěla bych víc stran!

Krom toho mi ještě nesedl závěr knížky. U Soniny linky se mi nezdálo příliš moudré řešení problémů s chůvou. U Lucie mi zase přišlo zakončení až přehnaně optimistické a nereálné. Prostě nedokážu uvěřit, že si někdo “takový” jen tak vstoupí do svědomí a změní se.

Přesto jsem moc ráda, že se autorka do tak těžkého tématu pustila a příběh Soni mě opravdu bavil. Rozhodně jsem ráda, že jsem si knížku přečetla a dozvěděla se něco nového o poporodní depresí a jsem si jistá, že toto dílko bude přínosem pro každého, kdo se rozhodne mu dát šanci. Za odvahu i za práci, kterou si autorka dala s psychologickými studiemi zaslouží velkou pochvalu.

Za recenzní výtisk mockrát děkuji autorce Simone Roškové a samozřejmě také Elizabeth – vedoucí skvělého projektu PSA, díky kterému jsem dostala možnost si tuto knížku přečíst.